Vyměnil jsem iPhone za tlačítkovou Nokii. Co to udělalo s mojí hlavou po 3 měsících?

Taková malá krabička, a jak je chytrá! Není divu, že má člověk nutkání se na ni pořád koukat. Sociální sítě, věčné kontrolování notifikací, takové to nutkání, že náhodou o něco přijdeme… Známe to všichni, nebo alespoň většina z nás.

Pro někoho je to problém, pro někoho ne. Já v tom problém viděl, a tak jsem se rozhodl pro experiment. Na 3 měsíce jsem vyměnil tenhle pěkný a náramně chytrý iPhone za tuhle ještě hezčí a o trochu „hloupější“ tlačítkovou Nokii 6310, která sice taky umí spoustu parádních věcí, ale nutkání k jejich používání to ve mně nevyvolává.

Co mi to dalo, co mi to vzalo, jak celý experiment vlastně probíhal a hlavně! Zůstanu u toho, nebo se zase vrátím ke starým zvykům? To si řekneme v tomhle článku – tak pojďme na to!

Kapitola 1: Výchozí stav

Já tady nehodlám plivat na smartphony, jak ničí soustředění, vyvolávají závislost atd. To přenechám odborníkům. Nota bene – benefity tohohle počítače v kapse jsou nepopiratelné. Navíc si velmi dobře uvědomuji na jakém jsem kanále. Většina obsahu zde je právě o tom, jak nositelnou elektroniku používat a ne jak se jí zbavovat. Když ale řeknu, proč jsem se rozhodl pro tento experiment, aneb vysvětlím, jak to vlastně celé začalo, tak tím určitě nic nezkazím.

Jednoho krásného dne jsem si uvědomil, že pociťuji neustálé nutkání kontrolovat telefon. Každých pár minut. Ale to nebylo to nejhorší. Tím byla ztráta pozornosti. Zjistil jsem, že už nevydržím číst knihu tak dlouho jako dřív a mám potřebu během téměř jakékoliv aktivity kontrolovat telefon. Ne, že bych hned běžel na sociální sítě, ale prostě ho zčeknout. A to prakticky při jakékoliv příležitosti — od hraní na piano až po hraní s dětmi.

A tady v ten moment jsem si řekl: „Dost. Musím s tím něco udělat.“
A teď se dostáváme k řešení tohohle problému. Jenže jakému řešení? To je oč tu běží.

Kapitola 2: Co s tím?

Na stole jsem měl tyhle možnosti. První, co člověka napadne: „Prostě to omezit.“ No, paráda. Jenže kdyby to se závislostmi bylo tak snadné, spousta lidí by měla o dost jednodušší život. Ne že bych to nezkusil – prostě na to sahat míň atd. Ale zjistil jsem, že když mám telefon u sebe, nic nepomáhá. Nutkání tam je furt.

Další možnost se nabízí – digitální detox. Upřímně řečeno, to pomůže. Ale po „návratu“ jsme tam, kde jsme byli. Uleví se, jasně, ale jsme zpátky.

Další možnost: odejít do lesů a žít si po svým. Nechci. Anebo když, tak jen na přiměřenou dobu. Je tu ještě jedna varianta – nemít telefon vůbec. To si ale z pracovních a rodinných důvodů nemůžu dovolit.

Takhle jsem nějakou dobu přemýšlel a na pozadí mi běžel vnitřní boj, jestli se bez smartphonu dokážu obejít, nebo ne. Chtěl jsem to už nějak rozseknout. A pak jsem potkal jednoho chlápka (dneska kamaráda). Šli jsme na pracovní oběd a já: „Hele, nemám hotovost a neberou karty – kdyžtak mi uděláš QR?“ A on vytáhl starou Nokii a říká: „To asi ne!“ Heuréka.

Proč vlastně nemít telefon, kde baterka vydrží čtrnáct dní na jedno nabití, SMS to umí a volat taky? Co víc potřebuju? A bylo rozhodnuto.

Kapitola 3: Řešení by bylo, ale tak snadný to není

Pořídil jsem si Nokii 6310, plně připraven nahradit smartphone. Když jsem si ale začal dělat interní analýzu toho, na co všechno smartphone vlastně potřebuji, ukázalo se, že to tak jednoduché nebude. Zjistil jsem například, že bez smartphonu se do internetového bankovnictví prostě nepřihlásím. Docela showstopper.

Samozřejmě je možné vést oba telefony, ale to by znamenalo dvě čísla nebo datovou SIM apod. Naštěstí to nebylo nutné, protože existuje tzv. Twin SIM. Jedno číslo – dvě SIMky. Hurá. Nastavil jsem si tedy následující vzorec:
Primární telefon = Nokia, a cca jednou za pár dní zapnout iPhone a pořešit aplikace, projet sítě, vyřešit bankovnictví atd.

Co se týče placení kartou v obchodě, to velmi zdárně řeší Garmin Pay (není špatné, když má sporttester pár chytrých funkcí navíc).

Jaké tedy zahájení tohohle experimentu vůbec bylo? Přirovnal bych to k pravidelné návštěvě hospody – resp. k tomu, když jsem kdysi dávno přestal chodit na pivo. První pátek mě vyloženě štvalo, že nejdu. Další pátek jsem měl pocit, že o něco přicházím – nejen já, ale i kámoši. A třetí týden člověku dojde, že je to úplně šumák. Lidi si úplně v pohodě poradí bez vás a mně, když mi v sobotu nebude špatně, se vlastně nic nestane – ba právě naopak. Pocit, že někomu v pátek v deset večer v hospodě chybíte, je iluze.

A stejné je to se sociálními sítěmi, akorát to bylo rychlejší:
první den – nutkání;
druhý den – „co když o něco přijdu?“;
a už třetí den – „hm, no a co“.

Chci tím říct, že je úplně jedno, jestli si prohlédnete storýčka, reelsy a bůhvíco všechno každých pět minut, nebo jednou denně, anebo vůbec. Jediný, komu to není jedno, je Instagram.

Upřímně jsem nečekal, že nutkání a určitý pocit prázdnoty zmizí tak brzy.

Kapitola 4: Krátkodobé změny

Opakuji, že mě velmi – a zdůrazňuji, že mile – překvapilo, že veškerá nutkání odešla už po jednom týdnu. Fakt jsem se začal mnohem lépe soustředit a moje bezprostřední okolí, hlavně rodina, si toho všimla poměrně záhy.

Nicméně je potřeba to nějak kvantifikovat. Asi nejjednodušší je v tomhle případě screen-time:
z původních 3–5 hodin denně → 20 minut za 48 hodin.

Další, ale už pocitový ukazatel: jsem zvyklý každý den něco číst – od odborné literatury po Zaklínače. Dřív to vypadalo tak, že mě při čtení vyrušoval pocit:
„Tohle jméno si vygooglím… hmm, co dělal Sapkowski předtím? A tenhle profesor, co píše o cirkadiánním kódu, jaký má impact faktor?“
Zkrátka potřeba vzít telefon do ruky a něco zjistit.

Tohle trvalo déle. Nutkání se ale rapidně zmenšilo: z původního „1× za minutu“ na zhruba „1× za 30 minut čtení“. Pořád tam něco bylo, ale myslím, že to bylo tím, že si prostě kladu otázky.

Po dvou měsících i tohle zmizelo a já se začtu na 2 hodiny a nevím o světě. Trochu jsem se bál, že už tohle nezažiju, a hele – je to tady. A opravdu to stojí za to. Zním jako těžkej boomer, ale je mi to jedno.

Z toho všeho je vidět, že ty změny v mozku – mám na mysli dopamin, centra odměňování atd. – alespoň v mém případě nejsou nevratné. Jiné by to asi bylo, kdyby mi netáhlo na 40 a moje dětství nebylo moderními technologiemi nijak dotčeno. Tohle je ale otázka pro psychology, sociology, adiktology – a já nejsem ani jedním z nich. Přenechám tuhle otázku vědcům.

Kapitola 5: Co jsem musel oželet a jak to dopadlo?

Než se přesunu k závěru, je fér říct, že jsem musel pár věcí oželet. Třeba Elongu, Whoop a další. Upřímně mě to mrzí – nejen kvůli samotnému měření, ale i proto, že jsem na Elongu trackoval přes dva roky a musel jsem se s tímhle měřením rozloučit. Nedá se nic dělat. Zjistil jsem, že si s Fénixy vystačím a vzhledem k novinkám jako status zdraví, deník návyků (které hodlám také podrobně rozebrat), jsem úplně v pohodě.

Fotky – to je asi to nejhorší. Nemůžu fotit tak, jak jsem byl zvyklý, a to mě štve asi nejvíc. Jako… ne že by Nokia 6310 neměla foťák, jo 😄, ale ve srovnání s iPhonem… Tohle asi nemusím dál rozebírat. Výsledek? Fotí manželka. Ona, na rozdíl ode mě, problém s telefonem nemá – tráví na něm zdravé množství času. Je to subjektivní dojem, ale protože spolu žijeme, můžu to potvrdit i objektivně.

Já nechci dělat ze smartphonu nástroj satana – to fakt ne. Někdo s tím problém nemá. Někdo může trávit na telefonu klidně spoustu času a je to v pohodě. Nikomu to neberu. Tohle je na každém z nás. Pro mě to problém je – a rozhodl jsem se to řešit.

Kapitola 6: Závěr

Jsou to cca 3 měsíce, co jsem odložil iPhone a mým telefonem je Nokia 6310. Chci krátce shrnout dojmy, pocity a zkušenosti.

Před týdnem jdu z práce a vidím tatínka s holčičkou. Dítě jede na kole a křičí: „Tati, dívej, dívej, dívej!“ Tatínek jde za ní a říká: „Jojo, já tě vidím,“ ale kouká do mobilu. Čekám, že zvedne hlavu a poběží za ní… Ne. Pokračuje ve „strašně důležité“ věci v telefonu. Vím, že to zní sentimentálně, ale je to realita.

Další příklad: jede autobus a já vidím ty skloněné hlavy, tváře osvětlené displeji telefonů, jak jenom scrollují a koukají do prázna... Nesoudím to, v žádném případě. Jen říkám, že tohle já nechci — a můžu konstatovat, že s přechodem na „blbý“ telefon tohle všechno zmizelo. Mnohem víc se soustředím. Nemám nutkání sledovat notifikace, krmit se feedem a udržím myšlenku.

Říkám si, jaké to bude za další tři měsíce, neřku-li za rok? Plánuji udělat velký update a shrnout víc oblastí, které tohle rozhodnutí ovlivnilo. Napište mi do komentářů, jestli by vás další obsah k tomuhle tématu zajímal. Teď, po těch třech měsících, můžu konstatovat, že u tohohle řešení prozatím zůstávám.

Některé věci byly těžké, neříkám že ne. Vzdát se „počítače v kapse“, se kterým vyřídím administrativu během pár minut kdekoliv a kdykoliv, může být náročné — ale opravdu to stálo za to. Navíc z pohledu cirkadiánního rytmu odpadl další zdroj modrého světla, takže spánek je lepší. A tak by se dalo pokračovat.

A co mě baví? Vytáhnout tenhle telefon a sledovat reakce lidí… Co si budeme — v dnešní době tlačítkový telefon překvapí. Fakt se těším, co přinesou další měsíce, protože si myslím, že dopaminové reakce, soustředění atd. budou ještě lepší.

Zůstaňte na příjmu kanálu Fitnesátor a budu rád za Váš komentář.
Takže zdar — a čistá mysl a jasný cíl lemují cestu ke hvězdám.

VIDEO VERZE